Justina DanišováDíky diskuzi v uzavřené FB skupině Svobodné hry Přidávám zkušenost k 17. výzvě.
Při odpolední svačině vybublaly přetlaky z celého dne: Roza (8) rozčíleně a s vrčením chtěla nakopnout Sáru (4) a sebrat jí sklenici s medem. Sára samozřejmě propukla v mohutný řev – ne kvůli fyzické bolesti (Rozka se netrefila), ale kvůli psychickému ataku (že ji její milovaná starší sestřička nemá ráda). Seděla jsem hned vedle, a tak se nemusela ptát, co se stalo. Obvyklá reakce by mohla být: okřiknutí agresora, politování oběti, případně nucení k omluvě a usmíření.
Naštěstí jsem byla zrovna v pohodě, a tak jsem celkem v klidu navrhla Rozce to, co Naomi Aldort doporučuje dospělákům: když nezvládnou svou reakci k dětem – zkusit přehrát vše znovu. Rozka překvapivě hned souhlasila (cítila, že reakce nebyla ok). A překvapilo mě, jak okamžitě zvládla zklidnit své emoce a říct mladší ségře vysvětlujícím tónem, že med se takhle nejí, že to není dobré na zuby. Zdálo se vše vyřešeno, ale já zkusila vyždímat z příležitosti ještě trochu.
Navrhla jsem Rozce, že tohle zafungovalo, že je výborné, jak zvládla uklidnit své myšlenky, ale kdyby chtěla jít ještě dál, může se Sáry zeptat na její potřeby, než jí začne něco sama vysvětlovat. A tak se Rozka ptala, co Sára s medem chce dělat. Sára řekla, co jsme všichni tušili: že chce mlsat. Rozka jí navrhla, že jí dá jednu lžičku medu a pak med uklidí. Obě souhlasily a vypadaly mnohem víc vyladěně a v pohodě než na začátku. Vše se odehrálo během dvou minut.
Ani to nestálo moc času, energie, námahy. Jen stačilo ustát první vlnu dětských emocí i záplavu vlastní nespokojenosti a negativních myšlenek (Co zas ty děti maj?? To tady nemůže být alespoň chvíli klid?! Jak si dovoluje být tak naštvaná a někoho kopat?…). Naštěstí jsem zrovna pracovala na výzvě na další týden (tedy na něčem, co mě moc bavilo), a tak v mém těle kolovalo mnoho endorfinů a spokojenosti. Celý den nebyl tak hladký, to rozhodně ne. Ale tohle jsou okamžiky, ve kterých se učím víc já než děti.
Než jsem napsala tyto řádky, převalovala jsem v hlavě otázku „Kdy nejlépe zvládám náročné situace s dětmi?“ Mé Aha dnešního dne: abych ustála nespokojenost a rozladění dětí, musím být sama co nejvíc v pohodě. To asi tušíme všichni, ale jak to zařídit každý den? Já musím během dne prožívat i role, které mě naplňují, cítím v nich velkou radost a zažívám úspěch (bohužel u mě to role kuchařky, uklízečky a vychovatelky úplně není). Proto jsou zásadní i krátké momenty, kdy něco vymýšlím, zlepšuju, tvořím, nebo kdy s dětmi prožíváme společnou radost ze hry.
Zkusme si najít svou regenerační zónu: čas, prostor, vnitřní stav, kdy se cítíme v pohodě, plni energie a chuti dělat to, co děláme. Pro někoho je to práce na zahradě, pro někoho žehlení, pro jiného psaní, běhání, lezení, malování, hudba, pobyt venku, … Když najdeme, co nás dokáže „vyladit“, je dobré tomu cíleně věnovat čas, ideálně každý den. Podobně jako si čistíme zuby, když je chceme udržet zdravé, tak jako myjeme nádobí, aby bylo čisté, mějme čas, kdy si „čistíme“ hlavu tím, že něco děláme.
Pak se nemusíme tolik těšit na siestu s čokoládou, kávou či jinou podpůrnou látkou pro náš mozek. V krvi budou kolovat zásoby hormonů štěstí z toho, co jsme už dokázali. Nejde to každý den, ale když se to podaří, je to úžasná změna, kterou poznáme.
