KDYŽ SE VÁM DÍTĚ ZAMILUJE

… a vy navíc netušíte do čeho.

Ještě před pár měsíci jsem netušila, co to parkour bez koně vlastně je. Ale pak vám dítě přinese výzvu do života. Prokop opakovně toužil vyzkoušet parkour. Chvilku jsem testovala jeho nadšení, protože se občas mění velmi rychle. Ale zájem vytrval. Bohužel všechny kroužky byly plné a na dálkové školy je ještě malý. Zbývaly možnosti jednodenních workshopů, individuálního tréninku nebo trénink dítě + rodič. Asi tušíte, co nastalo. Co by rodič pro dítě neudělal. Bylo to vlastně šílené, vyrazit do neznámého prostředí, mezi o generaci (i víc) mladší „svalovce“ a zkoušet něco zcela nového. O to větší bylo mé překvapení, jaké podporující a bezpečné prostředí parkourová komunita vytváří. Pokud máte chuť posouvat své hranice, podpoří vás.

Je skvělé, že jsme hned na začátku mohli potkat skvělé trenéry (spíš průvodce) Tomáše Zonygu, Ondru Mrštného a další z Inmotion a Zohyr. Prokop byl pohlcen tělocvičnou od první minuty, od prvních přeskoků se Zonym. Najednou skákal všude a přes všechno. Téměř celý podzim jsme trávili ve vlaku a dojížděli, kdy to jen šlo na tréninky, kurzy. Hned jsem si vzpomněla na Šárku a Teorii typů – kdykoliv jsem viděla, jak Prokopa pohlcuje nejen nový pohyb, ale jak jinak vnímá i prostor, překážky, výzvy. Já byla jak Alenka v říši divů.

Často plakal, když musel z tělocvičny odejít. Zony a Ondra se stali jeho vzory. Najednou nechtěl dělat jen parkour, chtěl se stát i jeho trenérem. A tak krom toho, že všude stále poskakoval, teď navíc po každém tréninku vysvětloval všechny techniky každému, kdo projevil jen minimální zájem. Výsledek? Na zahradě začali vznikat nebezpečné hromady, později bedny a i nejmladší brácha se ve svých 3 letech učil s nadšením přeskoky i kotrmelce.

Ale co bylo pro mě největším překvapením, byla změna přístupu. Vždy bylo těžké Prokopa po lezení ve skalách i na stěně přemluvit k protažení a najednou po tréninku s Ondrou nebo Zonym se protahuje téměř každé ráno, opravuje ostatní, jak doskakovat bezpečně, aby se nenamáhaly klouby, řeší, co jí atd. Pro mě jako rodiče je skvělé vidět, že parkour není zdánlivě bezhlavé skákání, ale jak parkourová komunita, kterou jsme měli možnost potkat, sdílí i společné hodnoty. Navíc jak je nenásilně, skze nadšení pro pohyb a posouvání vlastních hranic (tělesných i psychických) předává dál.

Rodičovství má řadu výzev. Ale často otevírají i nové obzory a příležitosti. Užijte si ty vaše každodenní rodičovské výzvy, čím jsou těžší, tím dál nás možná posunou.

Krátká VIDEA
prosinec 2018 
březen 2019

Jsme dva. On je takový teoretik. Přečetl 100 knih a výzkumů, proč si děti hrají a jak se učí. Já naopak takový kreativec, praktik a vášnivý pozorovatel dětské hry. Výsledek našeho projektu jsou 4 děti a tento web. Chceme podpořit rodiče, že nejlepší odborníci na svobodnou hru jsou děti. Stačí jim důvěřovat a nepřekážet. Víc o nás Náš příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.