17. výzva: VIDÍM PŘÍLEŽITOST, ne problém

Problém nebo příležitost?

Čas svobodně si hrát je často ohrožen běžnými starostmi, problémy. Někdy se může zdát, že čas s dětmi je plný problémů, nespokojeností, že je všeho nad hlavu.

Některé věci, které se kolem nás dějí, nemůžeme příliš ovlivnit. Ale můžeme ovlivnit to, jak vše prožíváme, jak se na věci díváme. Jak řekl někdo moudrý: svou náladu si vybíráme. Zkusme tento týden trénovat vidět věci jinak. Nehledat problémy, ale vidět příležitosti.

Proč?

Protože, když něco vnímáme jako problém, často se rovnou stavíme do role oběti, která nic moc neudělá. A negativní emoce se rychle přidají. V takové atmosféře se pak špatně startuje svobodné hraní. Pokud něco vidíme jako příležitost, otevírají se nám možnosti, jak něco změnit, zlepšit. To v našem těle vyplavuje zcela jiné hormony, spouští motivaci. Pokud vidím příležitost, nejsem v roli oběti, mám větší sílu něco měnit.

Jak?

S dětmi většinou prožíváme krásné dny plné radosti, veselí. Ale občas jsou chvíle, kdy se nakupí víc věcí naráz. Zdá se, že všechno je špatně. To je často situace, kdy ztrácíme kontrolu nad svou náladou. Už si ten čas s dětmi tak neužíváme. Já mám v ty chvíle chuť se vším praštit a dát si dovolenou z dovolené.

Pomoc je v naší hlavě.

V tom, jak vnímáme sebe a situaci, ve které jsme.

Zkuste tento týden občas místo problémů vidět příležitosti (nové, lákavé, objevné). Ze začátku to je náročné, protože špatná nálada se chce udržet v naší hlavě co nejdéle. Ale zkoušejme to, stojí to za to. Můžeme se opět učit od dětí, ony dokážou rychle změnit náladu z ohromného vzteku/rozčílení k úsměvu a nové hře.

Zkuste změnit problém v příležitost.

Pár příkladů, jak na to:

Můžu vidět problém: Velký nepořádek v dětském pokoji.
Nebo vidím příležitost: Můžu s dětmi udělat stále odkládané protřídění hraček.

Možná o tom stále uvažujeme, ale nebylo kdy. Co teď? Rozčílení nám někdy dá potřebnou energii, pokud ho dokážeme přetavit do pozitivní činnosti. Pokud to zvládneme i s dětmi, bude to navíc společná práce-hra. Děti získají prostor pro nové hry i hračky. Méně hraček, snadnější a rychlejší úklid – to je společná výhra.

Vidím problém: Sourozenci jsou ve-při.
Přijmu příležitost: Rozvinout u dětí schopnost vyjednávat.

Problém můžete vyřešit rychlým příkazem pro jednu i druhou stranu. Nebo vše vzít jako příležitost k dlouhodobému řešení. Sice hoří spoustu jiných věcí, ale zkusme se na moment zastavit a pomoct jim při hledání řešení. Nejde to vždy, ale pokud ano, zkusme se dětí zeptat, zda můžeme pomoci. Často stačí naše přítomnost a možnost sdílet, vyslechnout obě strany. Neptejte se, co je za problém, ale co která strana potřebuje.

Pokud se děti učí popisovat své potřeby, naslouchat potřebám druhých, lépe pak hledají společná řešení, vhodná pro všechny. (Pokud jsme my dospělí v roli soudce, učíme děti hledat viníky, prožívat roli oběti, vidět svět jako místo plné problémů.) Pokud děti zatím nedokážou najít vlastní řešení, můžeme navrhnout pár možností, ať si vyberou, nebo na jejich základě najdou své řešení.

My jsme učebnice chování.

Děti se nejvíc učí nápodobou. Pokud jim my dospělí ukážeme, že když je problém, řeším ho v rozčílení a plna negativních emocí, budou vše napodobovat ve svém světě her. Pokud dokážeme zpracovat své emoce a řešit starosti jako příležitosti, pozitivně, s motivací a třeba i s úsměvem, budou děti napodobovat nejspíš náš pozitivní vzorec. Nejde to vždy, ale je to ohromný nástroj, jak předat chuť a radost do života. Trénujme a vybírejme si svou náladu, kdykoli to jen jde.

Každý den trénujeme své svaly.

Trénujme víc i svou mysl. Děti jsou výbornou motivací.

Opět pár nevyžádaných rad:

1. Nechtějme vše hned. Pokud během jednoho dne budeme překlápět všechny problémy na příležitosti, asi z toho zcvokneme a nestihneme vůbec nic. Stačí změnit třeba i jen jeden problém na hezkou malou příležitost, když máte čas, energii a dobrou náladu.
2. Postupně se vytrénujeme, že budeme svou hlavu, myšlenky ovládat, tak jako svaly při běhu. Já prostě chci mít dobrou náladu, tak se poběží podle mě. Když ne teď, tak do důchodu to natrénujeme:).
3. Někomu jde vidět příležitost lehce, někdo vidí lehce problémy. Druhá skupina to má náročnější. Vidí starosti i tam, kde nejsou. Pro ty bude trénink náročnější. Ale vydržte, stojí to za to. I děti se liší, některé nic neřeší, jiné se obávají i tam, kde nemusí.
4. Nebojte se občas i bouchnout. Pokud to na mě jde a už s tím nemohu nic dělat, raději odejdu – stačí jen pár vteřin – do vedlejšího pokoje, nebo ideálně na minutu ven do zeleně (nebo i kytka v květináči funguje:). Pokud nestíhám ani ústup, prostě bouchnu před dětmi, někdy i na děti. Ale učím se co nejdřív z toho rozčílení vyskočit. Nezůstávat rozčílená z výčitek, jak jsem to zas nezvládla. Prostě se to stalo a já učím děti pracovat s chybou. Co nejdřív s nimi sdílím, proč se mi to stalo, že je mi to líto. A co bych potřebovala, aby se mi to příště nestalo. Nedělám z nich viníky, ani ze sebe. Prostě se to stalo. Jak říká Naomi Aldort „Prostě jsme spálili rýži v hrnci a jdeme dál„.

Nejdůležitější je dětem ani sobě nelhat.

Nedělat ze sebe ani z dětí oběti, které nic nemohou změnit.

Své životy můžeme změnit, každou vteřinu. Už jen tím, jak a co si o sobě myslíme.

Inspirace na čtení:

Jsme dva. On je takový teoretik. Přečetl 100 knih a výzkumů, proč si děti hrají a jak se učí. Já naopak takový kreativec, praktik a vášnivý pozorovatel dětské hry. Výsledek našeho projektu jsou 4 děti a tento web. Chceme podpořit rodiče, že nejlepší odborníci na svobodnou hru jsou děti. Stačí jim důvěřovat a nepřekážet. Víc o nás Náš příběh si přečtěte zde >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *