Být rodič nebo průvodce dětí přináší mnoho neopakovatelných chvil, okamžiky radosti, hrdosti i euforie. Ale stejně tak přichází i momenty plné rozladění, rozčílení i beznaděje. Dřív jsem měla představu, že dokonalý rodič tmavé fáze rodičovství prostě nemá. Že vše zvládá v klidu.
Cítila jsem výčitky, že náš rodinný život není v neustále harmonii. Ve svých idealistických představách jsem si myslela, že když do rodinného života vložím všechno své úsilí a lásku, dostaví se rodičovské „osvícení“. Dny budou plné her, společného tvoření, objevování, na všem se domluvíme. Realita mě poměrně rychle naučila, že má očekávání, kterými tlačím sama na sebe, jsou hodně daleko od dokonalosti.
Po dnech či hodinách naprosté pohody přichází často ostré zvraty, rozčílení i hněv. Snažila jsem se různými způsoby zbavit propadů v dobré náladě. Ale nenašla jsem žádné zázračné řešení, které by vyřešilo vše. Každý den přichází rozladění a chmurné myšlenky.
Často mi ale pomůže jedna maličkost. Myslet na rodičovství, jako na dlouhodobý trénink. Nechtít od sebe vše hned, bez chybičky. Změnit svůj pohled na to, co právě prožívám. Nevidět sebe jako lapenou v rodičovské pasti. Sledovat své rodičovské neúspěchy jako fáze tréninku.
Rodičovství je velká škola, na kterou nás nikdo pořádně nepřipravil. Do všeho spadneme dost po hlavě, možná vyzbrojeni teoretickou přípravou z knih a seminářů. Často od sebe hned očekáváme, že s úsměvem hladce uběhneme „rodičovský maraton“, tedy zvládneme dokonale pečovat o děti, sebe, partnera, domácnost, práci atd. Vše chceme zvládat skvěle a hned. Okamžiky, kdy se nedaří, pak často prožíváme s výčitkami, že selháváme.
Nejsou ale místa, kdy jsme pod velkým tlakem, jen zásadní fází našeho rodičovského tréninku? Neposouvají nás právě tyto okamžiky, pokud je zvládneme, do další úrovně? Je to podobně jako např. při běhání. Pokud chceme uběhnout víc nebo běhat rychleji, musíme občas (přiměřeně v mezích našeho růstu) tělo a svaly překvapit větší zátěží. Svaly zažijí větší nápor, ale pokud jsou připravené, přizpůsobí se a při následné fázi uvolnění se naopak posílí, připraví na vyšší nápor, který může přijít. Bez onoho nepříjemného zatížení by posun svalové výkonnosti byl těžší a mnohem pomalejší.
Nejsou občasné stresy jen příležitostí jak vyrůst, dělat věci jinak? Je to hezká představa. Mně osobně pomáhá. Ale je s ní spojena jedna důležitá věc. To, jak vnímám situaci, kterou prožívám. Často se mi stávalo (i stává), že pokud se mi jako rodiči nedaří, propadám díky svým myšlenkám a očekáváním do beznaděje. Do pocitů, že všechno je špatně, já jsem neschopná matka a že to tedy zas pěkně nezvládám.
Pokud chci okamžité zatížení využít pro posun ve svém rodičovském tréninku, je zásadní udržet si v hlavě pozitivní přístup. Nejde totiž o to, jak velké problémy prožíváme, ale o to, jak velké je vidíme. Je třeba nevěřit myšlenkám, které nás staví do pozice oběti. A naopak stále důvěřovat situaci a sobě, že je to těžké, ale prostě je to jen drsnější fáze tréninku. Nejde mi to vždy, třebas zrovna včera jsem byla ukázková matka do rámečku s nápisem ODSTARAŠUJÍCÍ PŘÍPAD, JAK TO NEDĚLAT. Ale je mnoho situací, kdy mi to pomáhá.
Albert Einstein
„Ten, kdo se nikdy nedopustil chyby, se nikdy nepokusil o něco nového.“
Pro správný rodičovský trénink potřebujeme trenéra. Dříve, když naši předci žili ve větších skupinách, mohli rodičovství přirozeně nasát kolem sebe. Dnes jsme na to sami. Naštěstí získáváme vlastního osobního trenéra – dítě. Náš trenér nám dává každodenní výzvy, upozorňuje nás na slabá místa. Občas plánuje dost intenzivní trénink i v noci, na návštěvách nebo v obchodech. Navíc chce náročnými výzvami zdokonalovat i naše týmové dovednosti s partnerem, sousedy či prarodiči.
Když si zvykneme na svého osobního trenéra a zaběhneme se v tréninkovém plánu, zdá se, že vše běží hladce. A najednou se však objeví trenér č. 2, který má navíc často dost odlišné tréninkové představy, než trenér č. 1. Pokud se nám narodí třetí potomek, máme již 3 dychtivé trenéry na krku. To je další velká výzva. Jak spojit potřeby víc trenérů na jednoho cvičence?
Někdy se to zdá až nezvládnutelné. Ale postupně, jak rostou trenéři, roste i naše rodičovská kondice. Na mnoho věcí máme již kvalitně natrénováno, ale trenéři připravují nový trénink a my často zapomínáme vidět náš posun. Co vše jsme již zvládli. Obléknout malé chobotnice, když se odchází ven, naučit malé neandrtálce jíst příborem, utřít louži dřív, než v ní uklouznou, atd.
Naštěstí je život jak houpačka a náročná období netrvají dlouho. My rodiče se toho vlastně hodně za pochodu učíme, ale pro nové výzvy nevidíme vlastní skvělý vývoj.
Pokud zažíváme něco těžkého, máme jedinečnou příležitost, jak se posunout na vyšší úroveň (rodičovských dovedností). Chcete SUPER INTENZIVNÍ KURZ OSOBNÍHO i PARTNERSKÉHO ROZVOJE? POŘIĎTE SI DĚTI. Za kurzy i osobním koučům platíme velké sumy za svůj osobnostní posun. A přitom máme doma vlastní trenéry. Navíc trenéry, kteří nás milují a věří nám. Mají jasné představy, že dokážeme opravdu cokoli. Stačí málo. Pootočit své představy o tom, že když zažívám problém – je to příležitost či lekce, která nás může posunout dál.
Vyzkoušejte si v následujících dnech vidět těžké situace jako fáze náročného tréninku. Vždy když je to těžké, je třeba se soustředit na své myšlenky. Naše myšlenky často startují negativní emoce, které už těžko dokážeme v daný okamžik ovlivnit. Musíme být rychlí. Než spadneme do zuřivosti vnitřní (vůči sobě) či vnější (vůči svému okolí).
Zkusme nekrmit vlastní negativní myšlenky a běžet dál. Věnovat cílenou pozornost myšlenkám, které nám pomáhají. Vidět problém jako příležitost, jak se po zátěži zlepšit. Jak příště vše ustát, naplánovat, rozhodnout lépe.
Rafael Nadal
„Protože to, s čím při tenisovém zápase nejvíce bojuji, je snaha ztišit hlasy v mé hlavě, vytlačit ze své mysli všechno krom samotného utkání a soustředit každý atom své bytosti na bod, o který zrovna hraji. Pokud jsem při předchozím bodu udělal chybu, nemyslím na ni; pokud se v mé hlavě objeví myšlenka na výhru, potlačím ji.“
STÁHNĚTE SI PRACOVNÍ LIST
STÁHNĚTE SI MOTIVAČNÍ PLOCHU DO SVÉHO PC
Justýno, napsala jste to přesně a výstižně! Máme taky 4 děti, nyní již plnoleté a taky 2 vnuky. Děti jsou největšími trenéry a to i v té plnoletosti 🙂 a já jim za to velmi děkuji. Fandím Vám a jste pro nás inspirací. Věra
Věro, díky. To je ohromné mít zpětnou vazbu od zkušených. My jsme zatím stále ve fázi experimentu. Testujeme a výsledek našeho tréninku uvidíme až za pár let. O to cennější jsou vaše řádky. Opravdu moc děkuji za vaše zkušenosti i podporu. J