Také jste si mysleli, jako já, že děti před zimou nejlépe ochráníte, když je budete hodně oblékat? Já tomu chvíli věřila. Naštěstí naše děti ne. Přesvědčily mě o opaku. Čím bylo dětí doma víc a klesal tak můj rodičovský vliv, sledovala jsem, jak málo mohou být oblečené a cítit se komfortně. Často jsem se jich ptala, snažila do něčeho navléknout, bez výsledku. Ale nemoc ani nechlazení nepřicházely, tak jsem to nechala na dětech.
Rozhodněte se, jakou výzvu si pro sebe přichystáte. V čem budete důvěřovat dětem víc a otužíte tak své představy co dokážou.
Dle mého malého průzkumu my rodiče většinou děti před zimou chráníme až příliš. A to hned od batolat. Bojíme se a ještě víc se bojí prarodiče, aby dětská (v našich očích) křehká tělíčka, nenastydla. Často celý den hlídáme, zda mají ponožky, bačkůrky, čepičky. Obáváme se rýmiček, kašlíků, prokřehlých prstů.
Možná naše vlastní rodičovské představy změkly pohodlným životem, ochočily se stálou teplotou, ve které dnes často žijeme velkou část života. Očekávání toho, co dokáže naše tělo i hlava, se často tvoří na základě vlastních zkušeností a představ. Někdo dá víc na své zkušenosti, někdo na své představy. Hodí se pracovat s obojím.
Ale zásadně nám chybí nakoukané zkušenosti, jak přirozeně děti zvládají pracovat s teplem svého těla. Většinou vidíme děti zachumlané do deseti vrstev, než polonahé spokojeně řádící ve sněhu. Vše musíme od nuly testovat na svých vlastních dětech.
Jak sleduji nejmenší děti, mají to často jinak. Prostě plně důvěřují svému tělu. Mají cit a odhad, co si mohou a nemohou dovolit. Samozřejmě občas chybují a brečí zimou, ale to jen posouvá jejich schopnosti a odolnost. Mají to tak i se zimou. Jakmile je malým zima, řeknou si, že chtějí do náruče. U starších dětí hodně záleží na jejich zápalu a nadšení. Pokud jsou spokojení a ve hře, přežijí téměř cokoli. A pokud něco přeženou, je to skvělá životní lekce.
Spíše než z nedostatečného oblečení u nás rýma vzniká z pár dní stravy u prababičky (s fůrou lepku, mléčných výrobků a cukru). Kašel přichází často, když jsem já opakovaně nerudná a naštvaná máma. Alespoň u nás v rodině nemoci nejsou ovlivněny oblečením a obutím.
Samozřejmě je každá rodina jiná, každé dítě je jiné. Jsou děti, které vše odhadnou snadno, některé se to musí víc učit. Ale čím víc jim vše řídíme my, tím víc odkládáme rozvoj jejich vlastní zodpovědnosti.
TIP: Pro téma dětských nemocí doporučuji k přečtení např. knihy NEMOC JAKO SYMBOL – Rüdiger Dahlke a JAK PEČOVAT O ZDRAVÍ SVÉHO LÉKAŘE NAVZDORY SVÉMU LÉKAŘI – Robert S. Mendelsohn.
U všech našich dětí mám opakovaně pocit, že dokážou lépe odhadnout, jak se obléknout či obout doma i venku, než já. Chvilku mi to trvalo, než jsem přestavěla své představy o vhodném oblečení a obutí a začala opravdu víc důvěřovat dětem. Ale to nebylo vše, byla tu větší výzva. Musela jsem se naučit důvěřovat i sobě, že zvládnu názory a rady okolí. „Jak to, že nemají čepice?“ „Budete mít rýmu!“ „Nebojíte se, že vám nastydnou?“.
Byla to má osobní rodičovská výzva, cesta od představ společnosti (kolik vrstev má mít dítě), k tomu, co si myslí samotné děti. Nebylo to hned. Ale s narůstajícím počtem dětí a minimální nemocností šlo důvěřovat snadněji.
Naši cestu hezky ukazuje vývoj obouvání doma. První dítě nosilo doma v zimě bačkůrky. Dvě děti obouvaly bačkorky už jen, když v zimě přišla babička. U třech dětí babička opakovaně kupovala vyteplené ponožky, aby ty děti nemarodily. Ačkoli nemarodily téměř celý rok. A dnes jsem se já (ale i naše skvělá babička) ohromně posunula. Babi už jen při příchodu domů zhlédne osm bosých nožek. Mně její pohled neznervózní jako dřív. Prvního dítěte se zeptá, kde má ponožky, a pak sama s úsměvem dodá, no jo, vy je nenosíte. Chudáci vaši lychožrouti.
Poznámka: Ale musím se přiznat, že před příchodem babičky stále trochu vyšiluji, aby děti měly alespoň trochu čisté oblečení. Čisté děti jsou fajn, ale já přesně cítím ten tlak, že to chci udělat pro očekávání babičky, aby byla spokojená. Ne pro sebe, pro můj pocit a radost. Uvidíme, zda a kdy se mi to usadí J.
Myslím, že nám rodičům může pomoct, když si upravíme naše představy o tom, co děti vydrží a co patří k jejich dětství. Že zažít zimu, prokřehlé prsty i nos, promoklou bundu se někdy hodí a může to být i silný zážitek, který nás i děti posune dál.
Staré čínské přísloví říka:
„Leží-li ti na srdci blaho tvých dětí, nech je zakusit trochu zimy a hladu.“
Často dostáváme otázku, jak jsme otužili naše děti. Odpovídám, že děti otužily naše představy o tom, co děti potřebují. Nikdy jsme děti záměrně neotužovali. Spíš se u nás postupně upravovaly představy, domácnost i zvyky a tak dnes:
TEPLO DOMOVA
OBLÉKÁNÍ DRAVÉ ZVĚŘE
NEJVÍC POMÁHÁ CHODIT HODNĚ VEN A HRÁT SI
(odhodit lenost, výmluvy i strachy)
ZAŽÍT NEPOHODU POSILUJE
MŮJ ZÁVĚR:
Díky pohodlnému životu možná ztrácíme až příliš snadno vytrvalost a schopnost překonávat překážky. Otužováním našeho těla neposouváme jen svou fyzickou odolnost, ale výrazně posouváme i svou psychickou odolnost a představy, co dokážeme překonat my i děti.
Otužit své zvyky a představy, jak má být dítě oblečené, a hlavně, kdo rozhoduje o tom, jak moc má být dítě obuté a oblečené.
Můžete přidat i výzvu: Otužit tělo (to zaručeně posílí i ducha): Naplánujte si svou otužileckou výzvu. Např. po ránu rychlá studená sprcha – o přínosech doporučuji číst víc na https://www.wimhofmethod.com/. Pokud chcete o Wim Hofově metodě najdete i články v češtině. Na fb jsou už i podporující skupiny. Nebo stačí vyběhnout někdy ideálně po ránu ven bosky. Nejlépe po trávě i jen na 1 minutu. Nebo zkuste doma méně topit či se oblékat. Vše vám posune představy tělesného komfortu. Přes rok pak doporučujeme dovolit sobě i dětem co nejvíc chodit bosky.
Je přínosné připravit pro děti venkovní teploměr na viditelné místo, snadněji tak reaguji na otázku. Mami jak je venku? Na chaloupce prostě vystrčí nos ven.
Klidně si s dětmi někdy domluvte i právo VETA. Některé společenské zvyky je dobré s dětmi respektovat. Např. když jdeme do města, děti si vybírají oblečení, ale pokud je hodně mimo kulturní rituály (špinavé či se prostě nehodí) domlouváme se na změně. Nenutím tedy čepice, rukavice – ty jen občas doporučím. Ale hlídám například, aby se naše divoženky převlékly z šátků do civilu.
Můžete nahlédnout do časopisu Krásný rok, lednové číslo je trochu otužilecké a najdete tu i článek který vznikl ve spolupráci s Alicí Jiráskouvou a www.jdeteven.cz. Inspirujte se jak se zahřát hrou i v chladnějších kulisách.
Přejeme příjemné otužování hlavy i těla. A napište nám, jaké to bylo!
PŘÍLOHY:
Díky za článek. Nám se žádná rýmička nevyhne (teď kolem Vánoc to bylo nějaké výživné – 3 z 10 uší zánět + dutiny…), ale asi bych měla nějak přehodnotit to stravování – to je dost dobrý námět.