PROČ SI KAŽDÉ DÍTĚ HRAJE JINAK? Rozhovor s Šárkou Mikovou

Šárku jsem měla možnost potkávat (ještě než mi vlastní děti vtrhly do života) na letních školách kritického myšlení,  seminářích nejen o typologii, ale i tom jak učit a psát metodiky pro různé typy dětí nebo jak posouvat své lektorské dovednosti. Vždy to byla ohromná inspirace.

Jako rodič, jsem ve svých očích opakovaně selhávala

Ale když nám doma začaly růst vlastní děti nabralo setkávání s Šárkou jinou hloubku. Hned na naši prvorozenou nefungovalo téměř nic z toho co jsem znala či načetla. Po narození druhého „šílence“ se pocity neschopné matky vracely s železnou pravidelností:). Díky Šárce a seminářům Teorie typů jsem získala nejen pochopení, ale i porozumění proč mnoho problémů vzniká. Šárka a TT byla zásadní článek pro mou rodičovskou sebedůvěru, něco co mi velmi pomohlo udržet si i důvěru v děti, že každé objevuje svět jinak a odolat našeptávání okolí, jak se mají malé děti chovat.

Jsem moc ráda, že dnes už je na světě kniha, která může pomoci mnoha rodičům, kterým se prostě jen narodilo „trochu“ jiné dítě, než odpovídá společenskému očekávání. Je skvělé vědět, že není chyba v dítěti, ani rodiči a že i zdánlivý malý asociál (což byla prý naše nejstarší) vyroste jako sebevědomý, laskavý průvodce malých dětí, že ze zdánlivě adrenalinového sebevraha, který všude lozí a padá je najednou pohodový kluk, který jen potřebuje hodně času venku se špetkou akce a jsem ráda, že i náš dědeček už vidí, že z třetí (dle jeho slov „šílené malé hysterky“) roste „normální“ dítě. 

Děkuji Šárce za to co a jak dělá, jsem ráda, že mám příležitost potkávat se s ní a její skvělou velkou rodinou a děkuji i za rozhovor, který věnovala nám všem na svobodné hře.

Šárky čtvrté „dítě“, druhá kniha Nejsou stejné, jak porozumět dětem i sami sobě. (foto: fotoHavlín)

1. Šárko, někteří rodiče se ptají, proč u každého dítěte vypadá svobodná hra jinak. Jak je možné, že některé děti vymýšlí záplavu nových kreativních nápadů a jiné při své volné hře preferují zdánlivě obyčejné hry, situace a témata.

Protože děti NEJSOU STEJNÉ. Je to banální, ale pravdivé. Díky C. G. Jungovi víme, že jsme se narodili s různým nastavením mozku, a z toho vyplývá, že máme od mala různé potřeby. Někdo potřebuje stabilitu a předvídatelnost, jiný nová prostředí a změny. Někdo používá osvědčené postupy, jiný hledá vlastní cesty. Někdo věří jenom tomu, na co si může sáhnout a učí se praktickou zkušeností, jiný spíš bádá ve své hlavě.

Někdo potřebuje dopředu plánovat, jiný se přizpůsobuje tomu, jak se situace vyvíjí. A netýká se to jen dětí, tohle „základní nastavení mozku“ nám vydrží až do dospělosti, i když se samozřejmě vyvíjíme a učíme i to, co nám není vlastní.

Je logické, že tyto vrozené rozdíly se promítají i do dětské hry. Svobodná hra umožňuje, aby se děti projevily ve své přirozenosti a může nám pomoci jejich vrozené nastavení mozku odhalovat.

Když dítěti činnost neřídíme, řídí se tím, co přirozeně potřebuje. Je jeho mozek nastavený porovnávat vše nové s tím, co zná z minulosti a má proto potřebu stability? Pak bude ve svých hrách hodně opakovat reálné činnosti, které odkoukalo od dospělých, novým podnětům se bude spíš vyhýbat nebo bude žádat o pomoc.

Je-li mozek dítěte nastaven tak, že vše propojuje a brainstormuje možnosti, bude potřebovat neustálý přísun nových podnětů a prostor pro zkoumání, jak věci fungují. Pokud je mozek dítěte zvýšeně citlivý na smyslové podněty a reaguje „teď a tady“,  bude v rámci svobodné hry vše „ochutnávat“ svými smysly a zkoušet na vlastní kůži metodou pokus omyl.

To jen pár příkladů, jak rozdílně mohou být naše mozky nastaveny. Tak mě napadá, že svobodná hra může být vlastně takovým diagnostickým nástrojem, protože dítě nám v rámci ní krásně ukazuje, co potřebuje a v jaký typ osobnosti pravděpodobně vyroste.

2. V některých fázích mé rodičovské „kariéry“ bylo setkání s tebou a tvůj pohled na mé výchovné starosti velmi podporující. Vždy jsem po rozhovoru s tebou nasála velkou sebejistotu. Čím to je, že dokážeš tak neviditelně, během chvilky podpořit tolik rodičů s různorodými problémy i přístupy k dětem? Jak to děláš, že často nenavrhuješ řešení ty, ale tvé otázky a vysvětlení mě samotnou navedly k aha momentu, proč problémy asi vznikají a co udělat lépe?

Děkuji za ocenění, já to tak nevnímám, naopak se musím hlídat, abych nedávala „zaručeně dobré rady“ a „nepáchala dobro za každou cenu“. To je totiž moje vrozená potřeba:)  Ale díky Teorii typů chápu, že každý přijímáme informace jiným způsobem, a tak když člověka alespoň trochu znám, snažím se s ním komunikovat tak, aby ho to motivovalo k přemýšlení a činům jeho vlastním způsobem.

Někdo potřebuje dostatek informací, které může sám analyzovat, vymezuje se vůči tomu, co říkám, ale to nemusí znamenat že nesouhlasí, naopak. Jeho mozek funguje tak, že má-li něco přijmout, musí to nejprve zpochybnit (Teorie typů mě naučila nebrat si to osobně :).

Pro jiného člověka jsou hodně důležité mé životní zkušenosti, díky nim jsem důvěryhodný partner a očekává, že na konkrétní otázku dostane konkrétní odpověď (to je pro můj typ často velká výzva:). Pro dalšího člověka je klíčové, když jsou mé hodnoty v souladu s těmi jeho – pak je otevřen vnímat to, co říkám, jako inspiraci, a já jsem se naučila to říkat tak, že je to jen možnost k vyzkoušení, nikoliv jediná možná pravda.

Zjednodušeně řečeno, díky Teorii typů se dokážu na svět dívat i očima jiných lidí a oni pak mají většinou pocit, že jim rozumím a mluvím jejich jazykem. Pokud navíc znám trochu jejich dítě a odhalím, s jakým vrozeným nastavením mozku přišlo pravděpodobně na svět, mohu dávat rady, které nejsou obecné, ale zacílené na konkrétní typ dítěte.

3. V čem byla jiná psychologická práce před tím, než jsi začala tvořit Teorii typů i než jsi pracovala s MBTI?

Jsem člověk, který pátrá po příčinách, ale ve škole (při studiu psychologie) jsem se toho o důvodech lidského chování mnoho nedozvěděla. Takže mé začátky v poradně byly (z dnešního pohledu) žalostné. Odpověď na otázku, proč má dítě nějaký problém, jsem hledala ve špatné výchově, v nevhodné výuce nebo nějaké poruše.

V rodičích a učitelích to samozřejmě vyvolávalo pocity viny (i když jsem jim to říkala laskavě). Pátrala jsem v knihách, na seminářích, ale odpověď jsem začala nacházet až ve chvíli, kdy jsem měla vlastní děti (první dvě). Brzy jsem viděla, že nejsou stejné. Že je vychovávám stejně, ale reagují jinak.

Na seminářích Respektovat a být respektován jsem byla za rebelku, protože doporučované postupy fungovaly u mých dvou dětí úplně jinak (a u syna některé vůbec). Pak jsem chvíli podlehla kouzlu Sourozeneckých konstelací, ale popisy prvorozených, druhorozených atd. neodpovídaly chování mých dětí. Po narození třetího dítěte jsem se potkala s typologií MBTI a najednou se mi  rozsvítilo! Věci začaly dávat smysl.

4. Šárko, máš tři úžasné děti, které jsou každé hodně jiné. Teď když jsou již dospělí, jsou myslím, spokojení ve svém životě a jsou i velmi „úspěšní“ v tom co je baví. Byly nějaké náročné situace pro tebe samotnou v roli rodiče?

Často říkám, že mé děti byly mými největšími učiteli. Od mala bylo zřejmé, že každé z nich potřebuje něco jiného, než jsem jako malá potřebovala já.  Díky Markovi jsem záhy pochopila, že budeme mnohem lépe fungovat, když ho budu brát jako respektovaného partnera („Ty s ním pořád  jenom diskutuješ!“ říkala mi moje máma).

Taky jsem se postupně učila dávat si pozor na to, co říkám – aby to mělo logiku a byla jsem schopna to dodržet, což byla opravdu velká rodičovská výzva:) . Odpověď na otázku „Proč to mám dělat?“ typu „Protože jsem to řekla,“ ho totiž nepřiměla k tomu, co jsem chtěla, a vyhrožování „Už ti nikdy nekoupím zmrzlinu..“ brzy prokouknul a přestal brát vážně.

Díky Barče jsem začala chápat, jak užitečné je nechávat věci otevřené (ačkoliv má přirozenost je opačná) a Dája mi ukázala, že vnitřní svět je krásný, i když někdy děsivý, a má smysl si to v něm užívat. Hodně mi v tom pomohla Teorie typů. Bez ní bych si myslela, že Marek nechce poslouchat, Barča nikdy nic nedokončí a nenaučí se uklízet  a Dája má úzkostnou poruchu. Dneska vidím, co všechno jsem ve výchově mohla dělat lépe, např. že možnost volby byla spíš manipulace. Nicméně díky Teorii typů se mi snad podařilo, že z mých dětí vyrostli lidé, kteří jsou za sebe zodpovědní, mají rádi sebe i ostatní lidi a máme spolu hezký vztah.

foto: fotoHavlín

5. Proč může být Teorie typu pro někoho zdánlivě náročná? Je mnoho výchovných teorií, knih a typologií osobnosti. Já osobně jsem ale jen u málo autorů našla víc než rady jak co dělat. U tvých seminářů a knihy jsem měla stejně silné záplavy endorfinů, že už vím proč, co křehkého je za bouřlivou reakcí dítěte.

Teorie typů je náročná, protože jde do hloubky a nedává univerzální rady. Mnoho rodičů by chtělo „zaručený recept“, ale já věřím na to, že dokud nevíme „proč“, nemá smysl se zabývat tím „jak“. Když se dítě rozpláče, že jsme mu dali  rozpůlený perník, může to mít mnoho důvodů (a pokud ještě neumí mluvit, nedozvíme se je). Může mu vadit, že nedostalo perník vcelku, protože tak mu ho dáváme vždycky (potřeba stability). Může mu vadit, že si ho nemohlo rozkrojit samo (potřeba kompetentnosti). Může ho trápit, že jsme se přitom tvářili naštvaně (potřeba harmonie ve vztazích). Může mu vadit, že má zase perník, když ono má chuť na něco nového, protože má rádo změnu.

Všechna uvedená „proč“ jsou relevantními důvody, které bychom měli brát vážně, a podle nich reagovat. To vyžaduje, abychom dítě sledovali s otevřeným hledím, neviděli jeho potřeby svýma očima a nehodnotili je jako rozmazlenost nebo vynucování si pozornosti. A to je pro mnohé z nás náročné.

6. Jak si plníš v životě své sny? Proč ses rozhodla napsat knihu? A navíc tak velkou a tak rychle?

Mou vrozenou potřebou (a celoživotním snem) je pomáhat lidem. O to se snažím prakticky od dětství a kniha je efektivní nástroj, jak mohu pomoci velkému množství lidí najednou. Materiál na ni jsem sbírala několik let. Příklady projevů jednotlivých typů u dospělých i dětí jsem při práci s nimi zaznamenávala pro budoucí využití, ale pořád jsem váhala, jestli má smysl to sepsat, jestli mám co říct, aby to bylo něco nového, co čtenář nenajde v knihách, které jsou u nás či ve světě dostupné. Na jednom semináři pro maminky na mateřské jsem byla překvapená, jak moc maminky naslouchají a jak velké téma to pro ně je. Tak jsem si říkala, že je asi ten správný čas.  

foto: fotohHavlín

7. Co ti přináší sport, kterému teď věnuješ velkou část svého času. Před pár lety jsi začala lehce s běháním a dnes máš několikrát do roka závody po celém světě v polovičním Ironmanovi. Občas mi vrtá hlavou, jak ohromně dokážeš skloubit rodinný, pracovní i svůj sportovní svět. Jak to dokážeš vše stihnoutJ?

To jen díky tomu, že jsem měla děti brzy, odbyla jsem si mateřské povinnosti a dneska se mohu naplno věnovat práci a sportu. A na začátku jsem byla ochotná běhu podřídit vše ostatní – vstávala jsem v půl páté ráno, abych stihla trénink a v osm hodin už stála před skupinou lidí na semináři nebo vyšetřovala nějaké dítě v poradně. Vypustila jsem úplně televizi, protože na ni už nezbýval čas. To je ale pro můj typ typické – když se pro něco rozhodnu, málo co mě zastaví. Tohle má ale každý jinak a každý si musí najít svou vlastní cestu.

8. Možná bude pro někoho inspirativní i tvůj vývoj v tom, co jíš a jak si organizuješ čas i jídlo při svém hodně cestovním životě a mnoha pracovních akcí.

Popravdě, sportuji proto, abych mohla jíst:).  Začala jsem v 39 letech běhat, protože můj metabolismus začal zpomalovat a po různých dietních experimentech mé tělo lačně uložilo do tuku vše, co jsem snědla, takže jsem cokoliv se svou postavou nebyla spokojená. Postupně jsem přestala pít alkohol (před tréninkem ani po něm to není pro játra dobré), vysadila lepek (má pleť a regenerace po trénincích se výrazně zlepšila).

Pak jsem řešila nějaké zdravotní potíže skrze ajurvédu a pochopila, které potraviny mi dělají dobře a které ne. Takže dneska kloubím obecná doporučení, co je zdravé, s tím, co je dobré  pro mě konkrétně, a to, že potřebuju hodně jíst, abych měla dost energie na trénink.

9. Stává se ti často, že na tvé semináře přijde jeden člověk a postupně se přidá celý jeho pracovní tým i téměř celá rodina, jako to bylo u nás?

Ano, většinou je to nakažlivé. Nepracuji jen s dětmi, ale také s dospělými ve firmách, školách, neziskovkách. Ti řeší sebe, komunikaci a spolupráci s ostatními (která je pro ně díky Teorii typů snazší), ale taky mají děti, kterým chtějí lépe rozumět, aby věděli, co je pro ně dobré. Rodiče posílají na můj úvodní seminář Teorie typů své dospívající děti, manželky své manžely (a obráceně J), babičky dostanou mou knihu pod stromeček, aby lépe rozuměly svým vnoučkům. Všechno se propojuje a to mě na tom baví nejvíc.

 Děkujeme!

Šárku můžete sledovat na webu Teorie typů nebo na facebooku/Teorietypu.
Koho láká setkání s Šárkou (za sebe moc doporučuji:),
stačí se přihlásit na některý ze seminářů nebo si domluvit individuální konzultaci.
Knihu NEJSOU STEJNÉ je možné objednat zde