3. výzva PŘIJMOUT MALÉ NEANDRTÁLCE

      JAK POZNÁM MALÉHO NEANDRTÁLCE

Jako opičky či neandrtálce označuji děti, které již dobře ovládají svá těla, ale psychickému sebeovládání se teprve učí. Mají silný názor a nechtějí moc vyjednávat. Obvykle jsou to děti od dvou do čtyř let. Individuálně se to velmi liší, záleží i na osobnosti dítěte. Některé děti ani neandrtálcem být nemusí.

U nás byly neandrtálci všechny čtyři. Různě dlouho, v jiném věku, různě intenzivně, ale byly. Bylo to pro mě i naše okolí náročné období a proto mu chci v rámci výzev svobodné hry věnovat prostor.

CO většinou CHTĚJÍ malí neandrtálci:

1. POSOUVAT HRANICI SVÉHO POZNÁNÍ skrze testování, CO VYDRŽÍ SVĚT KOLEM NICH Už hodně vědí, jak věci fungují. Teď chtějí otestovat více. Mnohem častěji přechází hra z fáze konstruktivní (něco skládám, buduji) do fáze destruktivní (bořím, testuji, co materiál vydrží, až ničím). Často nechtějí ničit úmyslně, jen objevují možnosti materiálů a věcí nebo naše reakce na jejich akci.
2. POSOUVAT HRANICE SVÉHO TĚLA Zkoušejí pro ně (zatím) nemožné věci. Zdokonalují tak nejen své tělo, ale i svou sebedůvěru a svůj odhad, co zvládnou. Často se pouští do prozkoumávání nových prostorů doma i venku. To, co dříve bylo v bezpečí, je již na dosah. Často díky nim doma vzniká velký chaos. Jsou jak opičky, které putují pralesem a zkoumají, s čím si lze hrát, co lze sníst, a za sebou nechávají spoušť. Ta v pralese nevadí, doma ano.
3. ABY BYL SVĚT často PODLE NICH Už vědí, co chtějí, že to mohou dostat, a lehce je proto rozčílí, že není vše dle jejich představ. Někdy jsou rychle vznětliví. Teprve pomalu zjišťují, že svět se nebude vždy točit kolem nich.

„PODDRUHY“  NEANDRTÁLŮ
Kterého máte doma vy?

NEANDRTÁLEC S NÁZOREM

Měli jsme doma dva. Nejtěžší bylo přijmout tohoto neandrtálce hned u prvorozené. Už kolem jejích dvou let bylo nutné s ní diskutovat a jasně se domlouvat téměř na všem – jídle, oblékání, vylučování, uspávání. Pokud jste vysvětlili své důvody dostatečně jasně (z jejího pohledu), uznala vaši kompetentnost a hladce spolupracovala. Pokud ale některá z prababiček chtěla, aby věci dělala jen proto, že se to tak dělá nebo že to babička řekla, bylo zle. Narůstající tlak naše malá neandrtálkyně nejprve ignorovala (což některé dospělé vytáčelo) a pokud tlak od dospělého pokračoval, přešla rychle do protitlaku. Vznikaly náročné situace, ale časem obě strany „dozrály“ a vše se uklidnilo.

Někteří dospělí prostě nejsou zvyklí na malé děti s vlastním názorem. Názorem, který není nutné přijmout, ale je třeba vyjednávat, někdy nečekaně už s tak malým dítětem.

UTÍKAJÍCÍ NEANDRTÁLEC

Měli jsme doma jen jednoho, ale stálo to za to. Potřeboval pohyb venku každý den a my v té době byli ještě celý týden v paneláku. Nešlo ho jen tak vypustit na zahrádku, nešlo na procházce někam dojít, nestačilo jedno venčení denně.

Řešení: Vyráželi jsme ven dopoledne i odpoledne. Našli jsme místa v blízkosti sídliště, kde bylo bezpečné neandrtálce nechat vyběhat. Na místo jsme dopravili malého „útěkáře“ v kočárku nebo v nosítku, vybaveni svačinou a náhradním oblečením. Ušli jsme téměř každý den dopoledne i odpoledne zhruba 3 kilometry. Cesta domů byla opět v kočárku či na zádech. Běžná hřiště nestačila, chodili jsme do areálu botanické zahrady, lesa, opuštěných zahrad, bazénu, do míst, která nabízela fyzické výzvy a zároveň byla „oplocená“. Byl také jediným z našich dětí, který vícekrát nechtěně spadl při hře do rybníčku či jezírka. Jednou i do zamrzlého. Nebyly to procházky na povídání s kamarádkou. Největší nápor však trval jen 6 – 9 měsíců a pak utíkání odeznělo. Synovi mozek trochu dozrál a sebeovládání začalo krásně fungovat.

Některé malé opičky potřebují hodně uvolňovat fyzickou energii. Vypouští tak i své případné psychické přetlaky. Je pro ně důležitá volnost nejen doma, ale i venku. Prostor pod střechou mají často již prozkoumaný a chtějí objevovat skutečný svět. Ale v kombinaci s tím, že malé neandrtálce je těžké řídit, vzniká často problém.  Lépe funguje najít místo, kde se mohou bezpečně vyřádit a vylítat.

NEANDRTÁLEC HLADOVÝ PO NOVÝCH VJEMECH

Máme jednoho a je to opravdu nápor. Naštěstí pro nás je čtvrtý a tak má tři starší sourozence k pozorování a občas i k hraní. Vše máme lehčí. Ale pro kamarádky, které mají tento typ neandrtálce jako prvního a jsou s ním po většinu dní samy a doma, je to ohromný nápor.

Všechny hračky jsou brzo nuda, běžné hry ho po pár minutách nebaví, chce pozorovat nové věci, místa, potkávat lidi (i když se pak stydí). Pokud nemá nové podněty, zkouší, co systém či dospělý snese.

Řešení: „Nakrmit“ jeho potřebu nových vjemů. Pokud nemáme dětskou skupinu, pomáhá využít živly – materiály jako vodu (např. přelévání ve vaně), písek, akční hry jako skákání do polštářů, polštářové války, stavění bunkrů atd. A hlavně moc pomáhá chodit ven.

NEANDRTÁLEC PLNÝ EMOCÍ

Máme doma dva, ale jedna stojí za to. Jako introvertní rodiče i introvertní starší sourozenci jsme si museli dlouho zvykat na hlasité, někdy neustále se opakující sdílení emocí. Už jako miminko byla nejhlasitější a jak rostla, rostla i potřeba podělit se o své emoce. O ty pozitivní i negativní. Ze začátku se nám zdálo, že vše je problém, že vše prožívá, jako by byl konec světa. Dědeček o malé pod fousy prohlašoval, že je to naše malá roztomilá hysterka. Nedokázal pochopit, jak takové malé zakopnutí může spustit tak ohromnou rekci a že je třeba o zranění vyprávět dalším čtyřem lidem. Naštěstí nám kamarádka psycholožka (Šárka Miková –www.teorietypu.cz) včas pomohla situaci pochopit. Naučili jsme se sdílet zdánlivě přehnané emoce a vše fungovalo lépe.

Tito malí neandrtálci jsou tak plní emocí, že když není problém, který by dovolil prožít silný příběh, je třeba si nějaký klidně i vymyslet. Na druhou stranu tím, že emoce vypustí hned rychle ven, za pár minut je po problému a svět běží dál.

Naši starší introverti prožívali své emoce uvnitř, ale mnohem déle v nich radost i smutek doznívaly. Teď už celá rodina počítá s tím, že každé z našich dětí prožívá své emoce jinak a některé i dost nahlas.

Nebudu tu popisovat všechny zuřivce, kteří se u nás doma postupně objevovali a zase mizeli. Zkuste sami pozorovat vaše děti, zda nepotkáte také neandrtálce, KTERÝ CHCE SPOLEČNOST, BÁDAJÍCÍHO  neandrtálce, který vše zkoumá i ničí, nebo AKČNÍHO neandrtálce, který všude leze, skáče a testuje, co ještě přežije. Možná máte doma své speciální neandertálské „odrůdy“. Napište nám o nich do komentářů, do uzavřené fb skupiny nebo do emailu.

JAK ŽÍT S malým NEANDRTÁLCEM

1. UDRŽET SVŮJ VNITŘNÍ KLID alespoň na 80%

Buďte trpěliví, udržte si svůj klid. Občas klidně bouchněte, ale zkuste udržet cca 80% svých reakcí takových, jak chcete, aby reagovaly děti. Čím víc malí neandrtálci uvidí, jak lze vyjednávat a v klidu řešit náročné situace, tím rychleji váš styl jednání sami převezmou. Když po sté uslyší i uvidí, že je třeba myslet na ostatní a domlouvat se, postupně vše uzraje a začnou se domlouvat sami mezi sebou.

2. JASNÝ RÁMEC PRO VOLNOST

Jasně nastavujte věci, které jsou pro vás zásadní. Zásadních věcí nesmí být moc, vybírejte ty důležité. Ale těch pár jasně a pevně udržte. O to snadněji je malý objevitelé budou časem respektovat. Vysvětlujte stručně a jasně a připravte se na silné emoční reakce, kterými se malé děti vyrovnávají s tím, že něco není podle nich. Je to v pořádku. Nechte je vše prožít. Neodvádějte pozornost. Buďte s nimi.

V praxi jsem si ověřila, že se nevyplatí neandrtálcům ve všem ustupovat. I když jsou to svobodní hráči, o to víc se musí naučit, že v životě jsou mantinely, které nám nedovolují vše. A je třeba to přijmout. I ze stromu spadnou, pokud se nebudou držet. K tomuto tématu, moc doporučuji krátké video s Naomi Aldort  SVOBODA není BEZBŘEHÁ – zde video.

3. REÁLNÉ PLÁNY

Upravte rodinný prostor a plány. Doma nemusí být dostupné všechny hračky k rozházení. Děti nemusí být na všech zajímavých akcích. Choďte hodně ven. Zapojte koupelnu jako laboratoř atd.

U nás byl například rok, kdy jsme příliš nejezdili na rodinné návštěvy nebo jen na krátké. Byl to rok, kdy ani nebylo možné nechat děti hlídat babičkám. Se dvěma malými neandrtálci, kteří měli opravdu silné názory, jsme doma vycházeli docela dobře, ale u babiček jsme hodně naráželi na jejich očekávání, jak by se děti měly chovat a co vše by už měly umět. Návštěvy často končily zuřivými scénami u dětí, „brbláním“ u babiček, mými slzami v autě cestou domů a pocity neschopné matky, která vychovává jen malé anarchisty.

Stačilo, aby děti jen trochu povyrostly, babičky je začali brát víc jako partnery a návštěvy si všichni užíváme. Bylo by zbytečné v neandertálském období tlačit na děti nebo na prarodiče, aby se jedna nebo druhá strana omezovala až příliš na úkor svých potřeb. Drobné přizpůsobení obou stran je samozřejmě v pořádku, rozvíjí se tak děti i prarodiče:). Ale tady to opakovaně drhlo hodně. Pomohlo omezit společný čas na dobu, kdy si to všichni vychutnávali v poklidu a včas vyrazit domů. Dnes už vše funguje (téměř) hladce. Ale pro mě to bylo náročné období, kdy jsem jasně narážela na sociální očekávání okolí i své pochybnosti.

4. PŘIJMĚTE SVÉ MALÉ NEANDRTÁLCE

Je to náš život. Můžeme si vybrat, zda ho prožíváme jako problém, nebo jako příležitost. Děti neandrtálce prostě vezměte jako pro ně důležitou, byť pro nás náročnou fázi. Fázi, která nás může hodně naučit, ale časem vymizí, a my si často ani neuvědomíme, že už je pryč. Protože přijdou jiné rodičovské výzvy.

Mně to teď na horách znovu došlo. Když starší odjeli s mužem lyžovat a já byla jeden den s třetím a čtvrtým dítětem sama. Plánovala jsem si, kolik toho udělám. A realita byla zcela jiná. Já naštvaná, že celé dopoledne jen uklízím po jejich šílených objevech a  projektech, řeším jejich souboje o hračky, vařím na desetkrát a marně jim vysvětluji, ať nevytahují všechny věci najednou. Když máme jít ven, najednou nemám starší tahouny, kteří se obléknou a jdou, a malé pak přirozeně vyrazí za nimi. Oblékání nám trvalo neskutečně dlouho. Venku dlouho zíraly, do čeho se pustí, a pak se zhádaly o jeden bagr. Naštěstí si později každý našel něco svého. Po návratu domů ale vše nanovo. Není tu nikdo ze starších, kdo by pomohl, zabavil, na koho by bylo možné se koukat.

Druhý den už odjely s tátou tři a já zůstala s nejmenším. Bylo to opět náročné být jen s jedním oproti čtyřem. Nesrovnatelně. Naštěstí jsem již díky předchozímu dni neměla očekávání, kolik toho stihnu – promažu fotky, napíšu textů, uklidím konečně koupelnu, odpovím na emaily, zašiju pučocháče atd. Jen jsem byla s ním, pozorovala, trénovala focení v protisvětle, občas spoluhrála, pomalu, s ním za zády, uvařila, velmi pozvolna oblékla ven. Venku jsem si stavěla svého sněhuláka a on boboval na motorce. Byl to zcela jiný den než náš obvyklý v pěti.

NEVYŽÁDANÉ RADY:

1. OCEŇUJTE SE KAŽDÝ DEN ZA TO, CO ZVLÁDÁTE

1. Je to tisíce drobností, které jsou vidět, jen když je neuděláte. A tak je málokdo ocení. Nechtějte po sobě hodně věcí s neandrtálci v zádech či na zádech. Už jen udržet si psychickou stabilitu s malými objeviteli je ohromný výkon. Stačí počkat a jen co trochu povyrostou, budete mít čas na své projekty, koníčky a oddych.

(Sice jsem trochu pracovala s dětmi stále, ale víc prostoru a energie jsem získala až před rokem a půl, když tlupa povyrostla. Teprve tehdy mohl vzniknout web svobodné hry. Do té doby mě malé děti a domácnost více potřebovaly. Myslím, že je důležité nevyčítat si, že jiné maminky toho tolik zvládají. Možná mají méně akčního neandrtálce. Nebo lépe funguje hlídání s babičkou. Chyba nemusí být ve vás a vašem přístupu.)

2. VYDRŽTE MALÉ OPIČKY

Je to krásný i vyčerpávající čas. Jsou roztomilé i tak šílené. Přijměte toto období jako náročné a krásné zároveň. Představte si, že máte doma malé opičky či neandrtálce. Mají už silný názor, silné ruce, ale slabou schopnost vyjednávat, domluvit se, být empatické, naslouchat.

3. POZOR NA PŘETLAKY

Přetlaky u neandrtálců naskočí snadno. Pokud tlačíme na malé příliš často a v dovednostech, které ještě nemají plně rozvinuté, zažívají pocity bezmoci, a pak se v nich hromadí přetlak, který uvolňují nejčastěji ničením něčeho nebo někoho.  

Je proto lepší hlídat míru, kdy jim říkáme NE. Nesmí ho zažívat moc často, jinak přestane fungovat a navíc se vytváří u dětí nespokojenost, kterou samy nezpracují. Proto je snazší naložit malého do kočárku či na záda a dojít na bezpečné místo, než ho učit, jak bezpečně chodit za ručičku, když jeho sebeovládání ještě nedokáže tak dlouho fungovat.

ps: Teď na horách jsem si znovu uvědomila jak náročné je být máma s malým neandrtálcem. Je to o tolik náročnější a na děti soustředěnější čas, než když už trochu vyrostou. Já teď s větší tlupou, ve které jsou i starší děti, stihnu tisíce věcí, oproti dnům s jedním či dvěma malými.

STÁHNĚTE SI:

PRACOVNÍ LIST na lednici nebo MOTIVAČNÍ FOTKU na plochu PC