Činnosti, které nabíjejí. Dodávají nadšení ze života.

Zkusme si najít svou regenerační zónu: čas / prostor / vnitřní stav, kdy se cítíme v pohodě, plni energie a chuti dělat to, co právě děláme. Pro někoho je to práce na zahradě, pro někoho žehlení, pro jiného psaní, běhání, lezení, malování, hudba, procházka venku, … Když najdeme, co nás dokáže „vyladit“, věnujme tomu cílený čas každý den (nebo tak často, jak to jde).

Podobně jako si čistíme zuby, jako myjeme nádobí, když se ušpiní. Mějme čas, kdy si „čistíme“ hlavu tím, že něco děláme. Pak se nemusíme tolik těšit na čas naší siesty… až děti usnou, s kouskem čokolády, kávou či jinou dopovací látkou pro náš mozek. V krvi budou kolovat zásoby hormonů štěstí z toho, co jsme už udělali, dokázali, překonali. Nejde to každý den, ale když se to podaří, je to úžasná změna. Kterou poznáme! A pak už jen stačí udržovat hladinu nadšení ze života pravidelně. Ať nevyprchá.

Pro ty, kteří chtějí číst dál:

Moje velké téma pro řadu let: Jak být klidná máma (celý den, celý rok)?

Když bylo dětí méně (a byly menší), hodně času a sil jsem věnovala jim, pak taky hračkám, knihám, jídlu, botám, nočníkům, … Měla jsem pocit, že se to vše nedá zvládnout dohromady. Do mých dnů se občas vešlo i trochu práce pro neziskovku, závan sportu či přátelé. Ale já stále řešila problém, jak si udržet klid, když mě tolik věcí s dětmi štvalo.

Dopoledne na „dovolené s dětmi na krku“ šlo ještě snadno. Odpoledne jsem vše ještě vydžela, ale k večeru zaručeně nervy bouchly. Většinou těsně před příchodem muže z práce. Všechna nespokojenost za celý den letěla ven. Záminkou mohlo být cokoli. Myslela jsem si, že se to musím naučit – být klidná za každé situace. Ale další den bylo vše stejné.

Myslím, že problém nebyl v sebeovládání a snaze vše zvládnout, chyba byla v cíli.

Jak nastala změna?

1. JÁ JSEM DŮLEŽITÁ: Největší posun je asi ve větší rovnováze. Děti už nejsou to hlavní. Kurz mateřství byl intenzivní a parádně mě posunul. Ale teď mě lákají další výzvy. Děti jsou stále zásadní součástí mého života, ale už nejsou to jediné. Můj dnešní cíl se proměnil: od klidné trpělivé mámy přes pokusy o spokojenou mámu až k současné, která udržuje v rovnováze svůj osobní trojúhelník: JÁ + mé druhé já, tedy MŮJ MUŽ + DĚTI. Nesnažím se dělit svůj čas rovnoměrně na třetiny každý den. Ale dlouhodobě už nejsou to hlavní jen děti, děti, domácnost, vaření, děti.

2. KRMÍM TOHO SVĚTLÉHO: Říká se, že každý má v sobě dva vlky a jde o to, kterého krmíte víc.Zda pozitivního, či negativního (dobrého či zlého) . S dětmi jim říkáme světlý a tmavý. A díky tomu, že už sebe samu nevidím jen jako „matku na dovolené“, nemám tolik času řešit zbytečnosti, které by krmily toho negativního vlka ve mně: „Co to říkala ta naštvaná sousedka? Mám pocit, že žiju mezi neandrtálci. Vůbec nikdo tady neocení, co dělám. Všimnou si toho, jen když mají hlad…“ Na tyhle myšlenky už není v hlavě místo ani čas.

Při mytí nádobí (které opravdu nemám ráda) už nemyslím tolik na to, že mě to nebaví. Mozek pracuje na plánech na odpoledne, večer, další den. Co budu odpoledne vyrábět. Jak rychle uklidím, abych stihla promazat fotky. Co večer napíšu na web. Jak a kdy domluvit semináře, schůzky. Kdy malovat, psát, tvořit s dětmi. Najednou je toho tolik pozitivního k přemýšlení. Co mi dává radost a zároveň přináší náročné výzvy. Jak vše naplánovat, aby zbyl čas na mou práci. Ale když chci, tak to najednou jde. Protože mě to baví, cítím, že mi to dává smysl i endorfiny.

Teď si spíš hlídám, abych nezapomínala na sebe a činnosti, které mě nabíjí.

Vymýšlet, překonávat sama sebe, tvořit.

Cíl mých současných dní je: Být nadšený člověk po celý rok.

Teď, s větším odstupem, vidím, že zaměřovat svou pozornost k „zůstat klidná a trpělivá, v pohodě“ nebyl ten nejlepší cíl. Můžu prožívat klid, být trpělivá, když si zároveň myslím, že mě tolik věcí štve a já si zbaběle myslím, že je nemůžu změnit?

Je to jen malý rozdíl, ale dnešní dny si hlídám, abych vždy měla prostor zažít nebo udělat něco, co mi nabije baterky, dočerpá energii a hlavně zvýší nadšení a radost z žití. Pak to, že mě něco – nebo někdo – lokálně naštve, nevadí, celkově cítím nadšení, protože mám v krvi zásobu endorfinů ze svých projektů, překonaných překážek, nových plánů atd.

Každý jsme jiný, každého nastartuje něco jiného. Ale myslím, že je pro nás každého zásadní vědět, co nás nabíjí, a cíleně se nastartovat, když cítíme, že na nás jde lenost, chmury, naštvanost, sebelítost.

Čerpacích stanic je mnoho: běhání, vaření, zahrada, blog, malování, zvířata, plavání, květiny, čtení. Nejsou to jen koníčky, jsou to činnosti ve kterých rosteme, překonáváme překážky, vymýšlíme, zlepšujeme. Dostáváme se do tzv. plynutí – flow.

Prožívejme své dny s dětmi naplno za sebe. Děti jsou nádhernou součástí života, ale není to středobod všeho. Nedělejme dětem „fullservis“ – nebuďme po ruce 24 hodin. Je mnoho věcí, které zvládnou samy. Miminka nás samozřejmně potřebují moc, menší děti hodně, větší neandrtálci velmi, ale postupně se intenzita pozornosti může přesunout na naše projekty, vize, přání. Děti mají své plány, my svoje sny.

Došla jsem k tomu, že největší dar, který můžeme dětem dát (krom lásky), je vzor, jak žít šťastně svůj život. Zda vstáváme s úsměvem, radostí a nadšením z toho, co vše můžeme dnes udělat. Nemusí to být každý den, ale žijeme většinu svých dní s radostí?

Nevyžádané rady aneb jak na to?

1. Najít svůj startovač. Promyslet si, co nám přináší radost, pocit plynutí/flow, vyplavení endorfinů. Pokud to máte, hurá. Pokud ne, hledejte, zkoušejte, stojí to za to.

2. Pokud víme, co to je, stačí to dělat. Budovat aktivně svou regenerační zónu = tak jako koupací jezírko má svou čisticí zónu, i my musíme mít něco, co nám dává energii, radost, nadšení každý den. Dojít si jednou za týden zacvičit je málo. (I to je skvělé, ale radost rychle vyprchá).

3. Buďme pro sebe důležití. Pečujme o své tělo i ducha. Ať nás život baví. Jako průvodce dětí musíme nejvíc pracovat na sobě. Na děti nejvíc působí náš vzor – to, s jakou radostí žijeme, jak reagujeme na problémy i jak děláme každodenní věci.