5. výzva: HLÍDEJME AŤ VIRTUÁLNÍ SVĚT NENÍ LÁKAVĚJŠÍ NEŽ SVĚT KOLEM NÁS

Nám rodičům přibývá nová zásadní role, hlídače. Hlídat poměr skutečného a plochého dětského světa. V současném dětství jsou zážitky až příliš často papírové, virtuální, pohodlné.

Společně objevovat svět skrze knihy, videa, televizi, naučné elekronické hračky je skvělé. Je to přínosný čas pro děti i rodiče, ale poslední dobou začínají mít zprostředkované zážitky v dětství převahu. Jaká jsou rizika, když má virtuální svět převahu?

RIZIKA PLOCHÝCH (virtuálních) DĚTSKÝCH ZÁŽITKŮ

Objevování světa skrze „ploché“ 2D zážitky (knihy, obrazovky, ploché vzdělávací hračky) má řadu přínosů, ale i několik (zásadních) nevýhod.

1. Dítě v 2D světě získává většinou NOVÉ INFORMACE ZPROSTŘEDKOVANĚ. Nevzniká tak silný vlastní HMATATELNÝ ZÁŽITEK.
2. Většinou 2D svět zapojuje MÉNĚ SMYSLŮ (preferuje téměř výhradně zrak, částečně sluch). Realilta zapojuje většinou všechny smysly, často i celé tělo.

3. Skutečný svět PŘIROZENĚ UČÍ V SOUVISLOSTECH. Propojuje nové objevy do reálné situace, která pak vytváří přesnější představu o tom, jak funguje svět.

4. Jsou typy dětí, které potřebují skutečné 3D ZÁŽITKY KAŽDÝ DEN. Je pro ně zcela zásadní nasytit své smysly, potřebu vlastní fyzické akce. Papírový, plastový, virtuální svět jim brzy nestačí.

5. VŠE JE DOSTUPNÉ SNADNO A HNED, INSTANTNĚ. Obrázek kosa na internetu či v knize mají děti k dispozici, kdykoli chtějí. V přírodě musí při jeho pozorování překonávat nějaké překážky. Často se jim nechce být potichu, nehýbat se, nemoct se ptáčka hned dotknout. Pokud to ale zvládnou, nejenže vidí 3D živého kosa, navíc v reálném světě i čase a zažijí více vjemů, než na obrazovce, ale také zvládnou důležitou lekci v sebeovládání a překonávání překážek. 3D svět chce po dětech vždy víc než ten plochý 2D. Musí zapojit svou hlavu, smysly, svaly, odhad atd.

SPRÁVNÝ POMĚR 2D A 3D SVĚTA

Bylo by krásné znát jasný návod, jak stanovit hranici mezi reálním (3D) světem a „plochým“ (papírovým, virtuálním, 2D) světem. Znát ideální poměr praktických a teoretických zážitků pro děti. Mít v sobě jasno, jak moc nechat děti lítat jen tak po venku a jak dlouho jim dát prostor u všech chytrých obrazovek, které je také umí rozvíjet.

Ale jeden ideální poměr pro všechny neexistuje. Každé dítě, každý rodič a každá rodina mají své potřeby, své prostředí, zkušenosti a tedy i vlastní poměr 2D : 3D světa, který rozvíjí, nikoli brzdí. Musíme ho hledat, jako rodiče průvodci společně s dětmi.

Jak ale poskládat naši hranici reálného a virtuálního dětského světa, když nemám jasno?

1. DÍVAT SE. Sledovat kolik času věnuje dítě „pohodlné“ zábavě u obrazovek doma a kolik času tvoří svou vlastní hru, bádání, napodobování v 3D světě. Záleží na mnoha okolnostech – věk, typ osobnosti dítěte, prostředí atd. – ale často nacházím doporučení, že:
   – děti do 2 let před obrazovkou být neměly téměř vůbec (někteří autoři posouvají hranici až k 3 letům)
   – hodina před obrazovkou, by měla být vyvážena 3 hodinami venku
   – silné zážitky z virtuálního světa si děti potřebují odehrát ve skutečném světě skrze své vlastní hry
2. Budovat na jedné straně citlivost k potřebám a reakcí dětí. Tedy poznat, kdy už příliš převládá zájem jen o virtuální svět na úkor her v reálném světě kolem nás.
3. Na druhé straně nasát dostatek zkušeností, informací i pocitů , které mi pomohou přiřadit jednotlivým činnostem důležitost a hodnoty. Protože to, co jako rodič považuji za zásadní (je pro mě velkou hodnotou), to pak v běžných dnech snadno domluvím a udržím. Tam, kde má vnitřní jistota není velká, nebude velký ani dopad.

MÁ NOVÁ ROLE

Rozhodně i my doma čtěme s dětmi placaté knihy, ukazujme si věci z druhé strany světa ve videu na obrazovkách, na mobilech děti hrají hry (jako je např. skvělý Matemág). Současný mediální svět nám nabízí ohromné množství příležitostí, jak poodhalit zákulisí strojů i života zvířat. Jen jako máma hlídám hranici či poměr 2D a 3D světa.

Má nová role je jako průvodce dětí mapovat, zda nepřevažuje nasávání novinek o světě skrze neomezené, zdánlivě bezpečnější, pohodlné, a hlavně zprostředkované zdroje informací a zážitků.

Po deseti letech testování na vlastních dětech je můj závěr vlastně překvapivě jednoduchý (i když cesta k němu je někdy náročná). Zkoušeli jsme mnoho možností od času jen venku, zákazy, dohody i manipulace. Nejdůležitější je mít v sobě jasno, dokázat si poskládat priority. Jakmile dám něčemu velkou hodnotu a chci, vše pak umím nastavit překvapivě jednoduše.

PŘÍLOHA:  Jak a kde  u nás doma bydlí 2D svět?

1. KNIHY – dříve jsem jich pořizovala mnoho, ale dnes už se učím opravdu vybírat a hlavně když pořídím novou knihu hlídám pak sama sebe, zda ji pořizuji spíš pro sebe a zda si pak najdu dost času knihu s dětmi číst. I když už je část smečky větší, společné čtení stále preferují.
2. TELEVIZE – doma ji nemáme a tak je to jednodušší. U babičky děti sledují hlavně v zimě pořady na Déčku, občas vybrané filmy a dokumenty na Zoomu. Někdy si společné sledování užíváme, někdy jsem naštvaná, jak moc už na tu bednu zírají, někdy jsem jí vděčná, že tu neustále vířící tlupu umí uklidnit a já mohu chvilku pracovat. Je hezké pozorovat, jak se vždy po příjezdu k babi děti po pár dnech televize nabaží a zas převládne hraní jejich her. Hlavně přes zimu, kdy jsme méně venku, je občas nutné se s dětmi domluvit, že už koukáme dlouho.

(Prokop díky pořadu v televizi získal svůj první velký vzor. Prokop byl fascinován, jak přírodovědce Steve Backshall cestuje po celém světě, komentuje život zvířat a k tomu se za nimi potápí, leze na skály i je zachraňuje. Díky 2D světu měl možnost vidět vzor, který v naší rodině nemá a hned se rozhodl, že to bude dělat, až bude velký. A už trénuje.)

3. POČÍTAČ – když děti chtějí, večer chvilku sledují své seriály. Někdy v angličtině, ať si ji naposlouchají. Občas se svým bratrancem hrají i počítačové hry (naštěstí po počáteční fascinaci – kdy jsem se bála, protože někteří chtěli hrát stále – po čase nadšení pomalu opadá) a je vtipné pozorovat jak přes den si i s bratrancem venku odehrávají témata bojových počítačových her v 3D světě.

Občas sledujeme nějaká videa na počítači společně. Když řešíme, kdo všechno hraje v orchestru, když se děti ptají, co je to pečeť, když hledáme, proč sněhová koule nad svíčkou nekape atd. Na to stačí většinou 10 minut společného zírání, a pak jdeme ověřovat do 3D laboratoře ven.

4. MOBIL – společně s dětmi jsme vybrali a stáhli na rodičovské „chytré“ telefony pár her. Pokud děti chtějí chvilku hrát, mohou, ale opět společně hlídáme, zda 2D hry neunavují mozek a nevytlačují až příliš hraní ve 3D světě.

Doporučujeme vybírat hry, které děti opravdu obohatí. U nás to skvěle splňuje např. Matemág. Ten starší děti zcela pohltil, teď ve spolupráci s Tech Sophia testujeme, jak ho dostat i do 3D světa. Vyzkoušejte vzít Matemága ven.

Pokud chcete motivační fotku na plochu PC: